Já si paradoxně s mojí babičkou začala rozumět až po její smrti. Vím, že to zní hrozně divně, ale je to prostě tak.
Potom jsem najednou pochopila spoustu věcí v jejím životě, proč se staly, proč se rozhodla pro to či ono.
Ona byla poměrně uzavřený člověk, takže možná ta neverbální komunikace "po tom" dala nám oběma víc, než všechny roky před tím.
Zemřela v požehnaném věku, takže to člověk, myslím, snáz vstřebá. Měla jsem tenkrát hodně silný pocit, že jí musím nechat odejít, protože ona si to svoje tady odžila a potřebuje jít dál.