Lysinko,
mě se to stávalo taky. Ztratila jsem otce, který nikdy nemarodil, a když, tak se z toho vždycky vyspal. Měl rád hlavně port a legraci. A najednou ho během tří týdnů skolila rakovina.
Byl to pro mě naprostý šok. Dokola jsem se ptala proč, pískalo mi v uších střídavě k nevydržení, ztrácela jsem půdu pod nohama. Asi po roce v jednom snu za mnou přišel - vycházela jsem ve svém rodném městě z obchůdku s hudebninami a on stál naproti němu pod podloubím a čekal na mě. Spadla mi brada a vyvalila jsem oči. Měl na sobě světlefialkovou košili a kalhoty, moc mu to slušelo. Rozeběhla jsem se k němu, objala jsem ho a povídám: "Tati, já myslela, že jsi mrtvej". On se na mě díval, objal mě a stále usmíval a já jsem odečítala jeho myšlenky - je mi dobře, nic mě nebolí, přestaň se trápit. Ráno jsem se vzbudila a cítila jsem teplo u srdce. Ten sen živý dodnes, ač je tomu 22 let. Tíha nekonečných otázek ustoupila a já pochopila, že bol, který cítím, cítím proto, že mě trápily výčitky a nevyřčená slova, která vyřčená být měla. Nejvíc zue všeho ale to, že příběh mezi námi dvěma se ukončil tak rychle, že jsem neměla šanci mít tzv. čistý stůl.
Když se mi to podařilo všechno pochopit, začali za mnou do snu chodit moji prarodiče (většinou babičky) a skoro vždycky mi něco sdělí, co má v mém reálném životě nějaký význam, i když na to přijdu třeba později.
Jestli Ti mohu poradit, zkus přijmout odchod rodičů, že to tak mělo být a vyříkej si v sobě s nimi všechny pocity, které cítíš. Odpusť jim a odpusť i sobě. Vím, že to hodně bolí, poplakej si, když bude třeba, ale uvidíš, že se celá situace posune do jiné roviny. Držím Ti palce!