Je mi to celkem líto. Protože když prohlížím u našich fotky, tak vlastně znám i praprababičku, vidím mámu jako malou holku, babičku jako dvacítku, dědu, sebe, vždycky si u fotek povídáme co a jak bylo.
A u tchýně nic, ona prý uklízela a co s takovýma krámama /tak to říkala/, ani se nezeptala, chcete to?
To samý dědovy knihy - manžel úplně náhodou k ní přijel a ona - vynes tyhle krámy do popelnice, bylo to v kufru, když kufr otevřel, málem omdlel - samá klasika.
Štve mě to, víc ty fotky než knihy /ty máme doma/, protože to je prostě věc nevratná