Takového syna mám taky, nyní je mu už teda skoro 4 roky. Jako miminko to bylo úplně stejné, vlakem jsem s ním na čas musela přestat jezdit, on byl k smrti vyděšenej,když zatroubil na přejezdu. Přitom ostatní děti lekavé vůbec nebyly, je to jen u něho. Nebo když jsem na něj v tichu promluvila a nečekal to. Když zazvoní zvonek u dveří nadskočí a začne plakat ještě dnes. Myslím si že s tím nic moc dělat nejde, je to asi charakterový rys, bojácnost, přecitlivělost. Osobně se domnívám, že to u našeho syna mohl způsobit porod, u kterého se přidusil a byl nám proto odebrán a sledován na novorozeneckém, nebylo mu dobře, těžce dýchal, a byl tam sám, nahý. Ráda bych se mýlila, ale možná ten těžký příchod se na něm v tomto negativně podepsal.
Dnes je z něj milý, ale opravdu na sebe dost citlivý kluk, není zženštilý, to ne, ale zrovna nějaký mužný hrdina z něj prostě nikdy nebude . Často si na něco stěžuje, bojí se tmy, často fňuká, jako by se mu děla nějaká hrozná tragedie,v noci se budí a křičí (špatné sny), bojí se stínu na stěně atd...V předškolním věku k tomu přibylo magické myšlení a ke všemu co vidí si dosazuje že je to bubák, něco co mu může ublížit, co ho ohrožuje.
Jediné co lze dělat je asi to respektovat a snažit se být mu nápomocen, vysvětlovat, ukazovat, přijímat.