Markéto, já ani neříkám chci - říkám rovnou "Já budu s ním." nebo "To můžete udělat u mě v náručí." atp.

Zakladatelko, je to jen o tom, nenechat se vyhodit. Chce to teda pevný nervy a je to úplně zbytečný handrkování (viděno zpětně - stejně si to nakonec vždy prosadim, takže evidentně to jde a hádání je pruda navíc) .

Byla jsem i na operačním sále (šlo jen o šití hlavy při povrchový ráně, 4 stehy) - chtěla jsem vysvětlit, proč dítě od bahna od krve a s neštovicema tam může a já ne - poté, co jsem ho snad hodinu držela v náručí, než jsme se dostali do nemocnice a než na nás přišla řada... bylo mi řečeno, že nemám sterilní oblečení (no dítě taky ne, ale řekla jsem, že v tom případě se klidně svlíknu - tak mi dali nějakej jejich mundůr a taky to šlo).
Stejně dodnes nechápu, proč mi ho nejdřív museli rvát z ruky (tak akorát způsobili, že začlo řvát a rvát se s nima dávno před tim, než mu začli dělat něco skutečně bolestivýho, páč v jeho dvou letech řvalo už jen kvůli tomu, že ho berou mámě) - tim i sobě přidělávaj práci