Mám staršího syna AS. Některé věci co popisuješ, se s ním shodují, některé ne, ale to je běžné, každé dítě je jiné, i u PAS to platí.
Ač spousta lidí říká, že ve třech letech je na diagnostikování brzo, já si to nemyslím. V tomhle věku jsou obzvlášť děti s PAS nejproblémovější, nedokážou přesně vyjádřit, co by chtěly, rodič tápe, je to velmi náročné období pro celou rodinu.
Ono ve skutečnosti nejde ani tak o potvrzení diagnózy, stačilo by mi v té době, kdyby o mém podezření aspoň někdo diskutoval a nebral ho na lehkou váhu, potřebovala jsem radu, jak aspoň trochu zmírnit problémy. Podle mne vůbec neuškodí, chovat se k dítěti jakoby mělo PAS, i když by se třeba v budoucnu nepotvrdila.

Nejhorší při všech vyšetření u běžných psychologů bylo, že říkali, že je malý, že je brzo na diagnostikování, že z toho vyroste, že oni žádnou poruchu chování nevidí, že se máme zaměřit na věci, které mu nejdou, jenže já jsem s ním potřebovala žít v tu chvíli a fakt to bylo hrozně náročný. K doktorce Krejčířové jsme se dostali až v synových 7 letech, ta AS jednoznačně potvrdila. Mně se tím potrzením strašně ulevilo. Tlak blízkého i vzdáleného okolí, které má potřebu poučovat a škatulkovat a vždy přesně ví, jak by se dítě mělo chovat, je hrozně silný a i když si ho člověk nechce připouštět, nevyhne se tomu.