Jedůfko,
taky jsem jeden čas řešila, že syn odmítal jít na jinou zastávku autobusu, než na jakou chodíme "vždycky", odmítal kamkoli jít trasou, kterou neznal... brečel, dělal scény, odmítal jít. Ale vycházejme z toho, proč ta situace nastala. Lpění na rituálech dává pocit bezpečí. Děláme to všichni, je to jeden z pilířů civilizace. Holčičky napodobují maminky tím, že si hrajou s panenkama na maminky, kluci napodobují chování svých otců (i když dnes spíš atavisticky napodobují své prapředky, co se v boji o přežití museli řezat hlava nehlava). Na druhé straně lidstvo posouvají dál právě lidé, co se těm rituálům vymkli a šli jinudy. Kdyby to tak nebylo, jsme dodnes na stromech.
Já vím, že s více dětmi je to složitější. Ale zkus to vzít čistě racionálně. Syn se bojí změny, protože neví, co po ní bude následovat. Pokud ho dokážeš přesvědčit o tom, že je jeho strach iracionální a že se bát nemusí, obvykle to přijme. Samozřejmě ne v afektu, ne tím, že na něj budeš křičet, to ten strach ještě umocňuje a dítě se cítí hůř a hůř, proto pak dvě hodiny vyvádí. Ty mu svým nestandardním chováním v pro něj zátěžové situaci dáváš potvrzení toho, že je ten strach oprávněný.