kozlovko,
jasně - ale ono někdy NEJDE nevzít.
Jsou situace, kdy to dítě může vnímat jako příkoří. Ale pak je takzvaná nevyhnutelnost.
Taky si pamatuju, jak jsem byla úplně pološílená na pouti, protože tam na strašidelným zámku byla namalovaná hnusná kostra. Bylo mi tak blbě, že jsem se pozvracela. A nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla nikomu říct, proč chci jít domů, proč je mi blbě, protože ONI by to nepochopili. To mi byly tak 4 roky a pamatuju si dodnes i to, co jsem ten den měla na sobě, jaký jsem měla mašle ve vlasech a jak to na té pouti vonělo cukrovou vatou.