Onehdá jsem řešila zajímavou situaci - můj malý syn školkového věku, jinak si běžně hrající s auty, stavebnicemi, panáčky...tradičními "chlapeckými" hračkami, chtěl jednoho dne z neznámého popudu koupit panenku, normální obyčejnou panenku - hračku. Neříkám, že jsem se zprvu malinko nezarazila...ale pak si říkám, proč ne? Odpověď tatínka dítěte byla nejprve silně odmítavá, pak jsem se mu pokusila celou situaci věcně vysvětlit...a výsledkem byl oboustranný souhlas. Zamyslela jsem se nad jedním odpozorovaným faktem - tatínkové svým dcerám bez debat a přemýšlení zakoupí autíčko, panenky svým synům pořizují velmi neradi, nebo vůbec. Je to opravdu tak nevhodné? Nebo je to "cosi" tak silně dogmaticky zakořeněno v nás, že to "cosi" nás ovlivňuje nejen při výchově našich dětí ale i v přístupu k partnerství a životu nás samotných? A kdo naučil takto přemýšlet nás?