Vystupuju s dcerou z metra, jde napřed, mezi dveřmi volá na lidi ve vagonu veselé "Ahoj!". Jdu za ní, ale šlápnu jednou nohou do mezery mezi podlahou vagonu a nástupištěm, noha zajede dolů a nemůžu ji vytáhnout. Na nástupišti nikdo není, dcera je už venku (sama na ulici...), lidi ve vagonu mě nevidí. Snažím se zakříčet o pomoc, ale - nevydám ani hlásku. Nejde to.Zdálo se mi dnes nad ránem. Po probuzení mi trvalo ještě nějakou chvíli, než mě napadlo, že prostě rukou/tělem zablokuju dveře a metro se nerozjede.
Každopádně se mi něco podobného - že jsem v akutní nouzi chtěla zakřičet, ale nešlo to - několikrát stalo, jen si už přesně tu situaci nedokážu vybavit. A existuje přece rčení "leknutím oněmněl". Stalo se vám to taky? Nebo naopak v mezních situacích křičíte, i když byste byli raději zticha?
Myslím si, že příroda nás vybavila řadou mechanismů, které nás mají chránit (např. v ohrožení se vyplaví adrenalin a pomůže nám rychleji prchnout). Tohle mi ale připadá vyloženě kontraproduktivní
. Často nemůžeme dělat nic než křiknout na dítě, které se řítí do silnice, nebo volat o pomoc - a ono to nejde. Předpokládám, že se asi nějak zastaví dech, takže není jak uvést do provozu hlasivky (?). Ale proč? Má to nějaký pozitivní význam (v některých život ohrožujících situacích je možná lepší se skrýt a zůstat potichu)? Nebo to prostě není mechanismus určený k ochraně, ale jen (často spíš nešťastný) důsledek určité tělesné reakce?
Nevíte někdo?