Dovolím si také napsat své zážitky.
Můj tatínek byl nejbáječnější člověk. Když mi umřel, tak jsem vnímala, že už mě nikdy nikdo nebude mít rád - poslední člověk právě odešel.
Přesto si z dětství (školkový věk) pamatuji, že na maminku křičel a napadl ji (v opilosti - byla jsem moc malá, mám jen útržkovité vzpomínky - jak se přetahovali o dveře v obýváku). Ale můj vztah s tatínkem se vyvíjel a vlastně jako malá jsem se ho i bála, jako větší a velká jsem ho měla moc ráda a jako dospělá jsem ho milovala a zbožňovala, byl to ten nejhodnější člověk, velice obětavý, všechno pro nás udělal, rozdal by se. Maminka ho také měla moc ráda a hezky o něm mluvila. Navíc se mnou,jako s dcerou měl ten vztah hodně úzký - maminka zemřela a já vlastně byla jediná, kdo "na něj platil" - když nechtěl např. brát léky, tak jedině ode mě si nechal říct..
Ale když o tom dnes přemýšlím, třeba ty mé kusé zážitky z minulosti (dětství) mohly ovlivnit, že jsem manželovy fyzické výpady proti mě považovala vlastně za normální - v duchu toho "všude je něco" - a neřešila je, vždy to nějak zvládla, přešla a nerozmazávala. Manžel pak měl zřejmě pocit, že se toho zase tolik nestalo - možná vlastně se nic nestalo a dnes se diví, když mu to všechno připomenu a není zapomenuto nic..
Také je pravda, že já osobně bych byla schopná fyzické výpady doopravdy ve vztahu zvládnout, ale ten despotismus a prosazování zájmů jednoho člověka, nemožnost mít své zájmy a přátele, ponižování, nadávky - tak to mě bolí dodnes, to se stále vrací a někdy mívám dost ošklivé sny..