MIšel, můj táta byl přesně v té situaci, že mu několik let umírala žena, a nikoho si nenašel a staral se o mě až do své smrti.

Z pohledu dítěte - neměla bych mu za zlé, kdyby si byl někoho našel POTOM, ale za mámina života .

Dokonce se do toho některé "dobré duše" pokoušely kecat - učitelka po mámině smrti MĚ (!) přemlouvala, abych tátovi nebránila, kdyby si chtěl někoho najít - myslela to dobře, ona byla taková hodná, ale děsně blbá - říct tohle někomu ve třinácti, nic moc .

Jiná "osoba blízká" se zase snažila mi pokoutně volat s tím, že "táta má ženskou", protože si asi myslela, že mě s ním rozeštve .

Můj postoj byl takový, že kdyby si někoho našel za mámina života, tak bych to považovala za obrovský podraz. Kdyby si někoho našel až potom, tak bych mu to naopak schvalovala (samozřejmě pokud by ta nová paní byla ke mně hodná).

Můj tatínek měl ale sám macechu zlou, která ho neměla ráda, tak snad proto to nechtěl udělat ani mně.