teď je to pro mě už jen etapa života... tehdy jsem to brala hodně špatně, už sjem se s tím smířila..oan si stále myslí, jaká je skvělá máma, ale v mém srdci není....

A hláška ode mě, v těhotneství mě muž žádal o ruku. jenže měli jsme sraz ve městě ,došel o hodinu později, byla zima, já měla hald, chtělo se mi čůrat a tak. No šli sjem si sendout na čaj a jídlo a jási dala smažák. No strašná na něj chuť a on mi furt nutil něco lepšího. tak jsem byla nštvaná, pak vytáhl prstýnek a já ho ještě psrdla, že měl alespoň otevířt krabičku :o) Muž není romantik vůbec, prstýnek mi dal dva týdny přes svatbou. Nečekala jsem ho. Jenže jsem v těhotneství byla fakt furt naštvaná, no homrony... naštěstí to pochopil :o)

A jak tu někdo psal, brali jsme se po 8letým vztahu a někdo na svatbě taky prohlásil, že musíme...byla jsem ve 4měsíci a nemuseli jsme, chtěli jsme... jen jsme čekali, až nás "něco" donutí :o)