Já vím, napsala jsem to nešťastně a určitě jsem to nemyslela tak, že by si o svobodnou matku s dítětem jiný chlap ani kolo neopřel, to probůh ne. Jen se bojím, aby se nedostala ještě do větších s prominutím sr.ček, chce to obrovskou sílu na to, aby to člověk všechno sám ustál. (Můj muž je klinický psycholog s dlouholetou praxí a vím, co často řeší právě u žen, které se kdysi rozhodly být hrdé a neodpustit chlapovi nevěru či jinou botu, ačkoli jinak fungoval docela normálně - je to poměrně rychlá cesta k depresím či únavovému syndromu či něčemu horšímu, na začátku si totiž málokdo dokáže představit ten záhul.) Já byla sama 4 roky se dvěma dětmi, trochu jsem si zlikvidovala zdraví, mám rozhozený spánek, neurózy, úzkosti, přehnaný pocit zodpovědnosti, tenkrát bych byla vděčná opravdu ze kohokoli, kdo by byl ochoten mě aspoň na chvíli vystřídat, zejména v době nemocí. Tohle je úplně nejdůležitější - mít u sebe někoho, kdo se na Tebe a na dítě nevykašle a kdo funguje a je oporou. Já za ty čtyři roky nikoho, kdo by byl ochoten to se mnou sdílet, nepotkala (a to nejsem ošklivá), chlapi sice zájem měli, ale šli by jen do postele, těch opravdu zodpovědných a nezadaných po třicítce fakt není moc. Nehledě na to, že na hledání chlapa nebyl čas ani energie, je to pak o strašné náhodě a zase i když je ten člověk ochoten ke společnému soužití a starání se o cizí dítě, zase to neznamená, že si rozumíte a jste kompatibilní... Je to těžký. Chápu zakladatelku, že je z toho na nervy, je to složitá situace a má absolutní právo toho chlapa vykopnout, ale já bych fakt už byla opatrnější...