Tragiko - o tomhle občas přemýšlím jen tak. Asi vedu nudný a nezáživný život nebo co v tomto duchu.

Pro mne je to prašť jako uhoď. Jedno zda profesionálka či amatérka, či třeba profesionál či amatér. Má-li můj partner nějakou touhu či problém, snažím se s touhou či problémem vypořádat tak, že vyřešíme to, co se děje mezi námi. Tudíž, jsem-li schopna uspokojit jeho touhy a ON JE LASKAVĚ SDĚLÍ, tak vyvinu snahu, není-li mi to naprosto proti srsti.

Je-li mi to proti srsti, pak je plán B - raději bych volila profesionálku než zamilovanou amatérku. První bych se tedy snažila nějak nahradit nebo vyřešit jeho potřebu třeba i jinak, byla-li by tak životně důležitá pro něho.
My o tom mluvíme a tak nějak se snažíme vyhovět oba oběma, výhodou je, že naše potřeby v celku souzní, hurá.

Dneska už dávno nevěřím, že bych "úlet" řešila radikálně, ale sama o sobě to jednoznačně nevím. Ale, že by mi způsobil zklamání, vyrobil by mezi námi velký kus problému - nedůvěry a možná i mého chladu, o tom vůbec nepochybuji.

To by totiž znamenalo, že mi lže. O svých potřebách, představách. On také vcelku předpokládá mou věrnost nebo to, že mu sdělím narovinu a DOPŘEDU, že mi něco nevyhovuje až tak, že to vyřeším po svém. A v tom vidím ten rozdíl.