Báro, není třeba se bát - proč bychom se měli zabývat tím, co si o nás myslí druzí? Máme žít tak, jak si oni představují? Existuje vůbec způsob života, který bychom mohli vést, aby oni byli spokojení? Na poslední otázku ti odpovím hned, že ne
Ber to takhle - já bydlím vedle tchýně a naproti dalším příbuzným. Jsem náplava. Všichni tu mají věci nějak zažité a měli velká očekávání, co a jak my s přítelem budeme dělat. Neděláme. Jsem prostě už stará na to, abych se přizpůsobovala a měnila své zvyky. Dá se říct, že jsem pro ně velkým zklamáním, ale dělám si věci po svém. Mnohem snadněji se s tím žije, než dělat, co nechci a skřípat zubama. Okolí si pomalu zvyká. Hrany se pomalu obrušují, i když tchýně mě asi nezkousne nikdy. Je to fajn ženská a super babička. Akční. Rozdala by se. Ale nejsem dostatečně sociální, "prorodinná", nechci se moc zapojovat, jsem individualista a mám jiné plány, než zbytek rodiny.
Přesto - jak se kde komu žije, to je i věc vnitřního nastavení. Já to vidím u sebe - když mě něco štve, hned se mi tu žije hůř a může za to tahle díra , když mám dobrou náladu, říkám si, jak jsme to vychytali
Vydržte a nedejte se