Pilar, kamarádky děti žijí ve stejných poměrech jako jejich rodiče. Nevím,jestli je to trápí, vypadá že ne. Žijou svět svých rodičů. Moje děti si žijou v lepších poměrech než já. Ne že bych jim nechtěla dopřát, ale myslím, že bychom měli být přirozeně na jedný lodi. Kamarádky děti, když jim rodiče nemohou něco koupit, tak to akceptujou. Učí se, že rodina má nějaký standart. Moje děti, když něco chtějí, stačí se jim zmínit před babičkou a druhý den to mají. A co teď? Většina přispěvovatelů tu píše jen o nějakém rozmazlování sladkostmi nebo nicneděláním, ale to co se děje u nás už je o křivení. Babička je učí, že mohou mít snadno vše. Kupuje si je. Ona se nezmění. Visí na nich. Jsou pro ni jediná vzpruha.Je stará, je sama. Děti ji mají ( samozřejmě ) rády. Chodí tam rády. bydlíme blízko, tak vpodstatě denně, ze školy, než přijjdu z práce, jsou u ní. Když bych to utnula nebo dost omezila, tak kdo bude ten nejhorší? V tomhle se často cítím v pasti a přiznávám, že rezignuju.Jen se snažím uhájit co se dá.