Ten pocit studu a provinění taky znám

Navíc, já jsem žádala na příspěvek pro pratetu s alzheimerem. Přišla paní a ptala se tety, zda si umí uvařit, zda se umí vykoupat, umýt, najíst... Ona samosebou na vše odpovídala, že umí. Paní ze sociálky se na mě dívala, jako na idiota, který kde může, tam škube a snad si i přitáhla kabelku, abych jí ji neukradla. Tenkrát tetě přiznali jedničku Pokud jde o pravdivost tetiných slov, tak nelhala, ale co už nedodala (nemohla, protože mentálně už byla totálně mimo) bylo to, že se umýt umí, ale neumeje se, protože to nepokládá za nutné. Na toaletu umí chodit, ale nechodí, to se raději po... Že si neuvaří, to už ani snad psát nemusím a když jí navařím a nechám jídlo doma, tak ho poskovává po skříních a co neschová, nesní, protože si na to nevzpomene Prostě nechat ji 1-2 dny doma samotnou, najdu ji dehydrovanou, pokálenou, hladovou... A to jsem neuvedla, že má cukrovku, takže potřebovala pravidelně jíst a brát léky. Prostě takové mimino, které umí mluvit a "bohužel" i chodit, takže nevíš, kde a kdy co vyvedel. Samozřejmě jsem se proti rozhodnutí odvolala, ale zase s pocitem provinění. Starala jsem se o ní už dlouho před tím, než jsem se rozhoupala o příspěvek zažádat. A vlastně jsem se k tomu dokopala až tehdy, když jsem se začala zajímat o umístění do nějakého ústavu. Tam mi bylo sděleno, že se kladně přihlíží i k tomu, zda má člověk tento příspěvek.

Přeju vám, abyste dostali příspěvěk vyšší než 1. stupeň a pokud nebudeš s rozhodnutím spokojená, tak hoď za hlavu pocit provinění a odvolej se. Sama nejlíp víš, že to nejsou peníze pro tebe, ale pro syna.