Přistihla jsem se, že do očí koukám málokdy....je mi to prostě nepříjemné, jsem si mnohem jistější, když koukám jakoby za toho, s kým mluvím, nebo někam dolů....

Od dětství toužím po kontaktu s lidmi, po přátelství....jenže pořád narážím na to, že lidem vadím. Jako dítě jsem nechápala proč, co je špatně, vlastně jsem to pochopila až docela nedávno. Nebo pochopila, spíš to dokážu vysvětlit podle knížek....

Zájmů jsem měla vždy poměrně dost, problémem bylo a je mluvit o něčem jiném než o nich....

Divná jsem nikomu dospělému doma nepřipadala, ve škole taky ne, byla jsem tichá, vzorná, dodržující veškerá pravidla, plnící si své úkoly, chytrá....jen s vrstevníky byl vždy problém.....a vlastně je víceméně stále....proto utíkám k těm, jejichž svět chápu nejlépe a kteří neřeší to, že jsem divná, prostě proto, že je jim svět dospělých dostatečně vzdálený....

Čtu pořád dokola stejné knížky, každou třeba dvacetkrát....pouštím si dokola stále stejná CD a kazety, nic nového se mi nelíbí hned napoprvé, většinou to ani nechci slyšet nebo číst, výjimkou jsou knihy a CD od už oblíbených autorů, tam mám naopak potřebu mít od nich vše....

Nepoznávám lidi, se kterými se potkám jinde, než odkud je znám (rodiče ve škole nemám problém přiřadit k dítěti, které učím, ale když je potkám venku, mám problém si uvědomit, že jde o rodiče ze školy, natož čí to jsou rodiče....)

Můj mluvený projev oproti písemnému je na nízké úrovni, nerozumím cizím slovům, i když se s nimi setkávám opakovaně a vzhledem ke svému vzdělání i poměrně často.

I v dospělosti se dostávám do afektu z (pro ostatní) banálních příčin....

Trvám na dodržování takových věcí, jako že čaj musím mít v jiném hrnku než kafe a to zase v jiném než kapučíno, mlíko nesnesu ve sklenici a vodu v hrnku apod. Kolíčky používám zásadně podle barev a nesnesu, aby byl třeba pár ponožek nebo košile přichycená různými kolíčky. Přecházím zásadně na zelenou, v obci jedu 50, mimo obec 90 a jsem schopná to zadupnout, pokud zjistím, že jedu o něco víc. Proto mám tendenci pořád kontrolovat tachometr, což je nebezpečné, takže buď používám tempomat nebo navigaci, která to překročení hlásí....

Strašně mi vadí vynechat nějaký díl v seriálu, který mám rozkoukaný a to i tehdy, když ho už znám.

Vadí mi náhodné pořadí písniček na CD.

Na každý den si v hlavě dělám plán a mám problém, když mi ho něco nebo někdo naruší. Pro případ, že to hrozí, mám v hlavě třeba i několik alternativ, ale prostě některá z nich musí vyjít....

Nedokážu si vymýšlet příběhy, nedokážu lhát, nedokážu improvizovat.

Spoustu takových věcí si uvědomuju už dlouho, ale dost z nich vůbec netuším a jednou za čas dostanu od "života" facku a uvědomím si, co je jinak. To, že mě ostatní nebrali a neberou mě v dětství a pubertě trápilo hodně, teď už trochu méně, ale rozhodně mi to není jedno a většinou dělám vše proto, abych se tomu, co ostatní odrazuje, vyhnula....jenže ať dělám, co dělám, stejně mě to vždycky dožene....