Některé děti. Já jsem svým rodičům bezmezně věřila, že by mi nikdy nelhali, ve škole jsem je ve druhé třídě bránila zuby nehty, když se mi děti smály, že ještě věřím na Ježíška, a když jsem se doma zeptala a máma mi potvrdila, že Ježíšek není, sesypal se mi svět. Nejen proto, že jsem už nemohla vědět, co z toho, co mi rodiče říkali a říkají, ještě nemusí být pravda, a hlavně proto, že jsem se do té doby spoléhala na to, že když budu potřebovat, když budu v nouzi nejvyšší, poprosím Ježíška o pomoc a on mi pomůže. Když mi máma řekla, že není, ztratila jsem tuhle poslední naději, kterou jsem na světě měla (protože rodiče mě k žádné víře nevedli a protože přestože mě milovali, já se skrze jejich přísné chování ke mně milovaná necítila). Teprve ve zralé dospělosti jsem se dopracovala zpátky k tomu, že Ježíš(ek) skutečně JE .

Pro své děti volím kompromis - dokud jsou malé a neptají se, dárky nosí Ježíšek, když se šestiletý začal příliš vyptávat a musela bych si vymýšlet složité lži, řekla jsem mu, jak to je; ale on ví už dávno, že někdo věří, že Ježíš je stále mezi námi, a někdo ne, takže o to "nadpřirozeno" nijak nepřišel.