nejen vysvětlovat, ale i osobním příkladem ukázat.
Tj. když se bude jiné dítě ve školkové šatně posmívat tvému dítěti, můžeš se posměváčka zeptat TY "proč se Barborce posmíváš?". Pokud se zeptáš takhle přímo, dané dítko obvykle buď zmlkne, nebo se začne schovávat za maminku. Pokud po tobě vystartuje i daná maminka ve smyslu o co ti jako jde, řekni že "děti se nemají vysmívat jeden druhému" - to není nic proti čemu by mohla něco namítat. To samé když ji bude někdo kopat/bouchat/brát jí věci... A naučit ji, aby uměla popsat svoje pocity - "nelíbí, vadí, nechci", a co vyžaduje - "přestaň, vrať mi to, netahej mě", případně další "doprovodné efekty" - zamračit se, dát ruce v bok, dupnout si, zahrozit.

Takhle to dělaly učitelky u nás ve školce. Oběma dětem pak otázkami pomáhaly aby se vyjádřily o co jim jde/jak se cítí. Ten strkaný či vysmívaný - jestli je mu to líto, je mu smutno, jestli mu to vadí. Ten "agresor" - jestli si chce hračku půjčit, chce si s dotyčným hrát, jestli se snaží domluvit apod... Takže apriori nenálepkovaly, spíš se snažily aby byly odhaleny motivy jednání. Následovala omluva, v případě tvrdšího zásahu pak byl agresor na chvíli posazen sám ke stolečku - tj. aby se přerušila jeho původní činnost/zábava kterou narušil nevhodným chováním. Přišlo mi to fajn.