Přidat odpověď
Mikeš, v tom tvém podání vidím chybu v tom srovnání se zvířaty v tom, že rodič podle tebe zakazuje a vysvětluje, kdežto zvíře své mládě odnese a zabrání u v dané činnosti fyzicky. A tak by to mělo být i toho člověka. Když dítě počmárá zeď voskovkami, tak mu ty voskovky zabavím ihned a následek je ihned, tj. místo koupení hračky se koupí barva a dítě pomůže malůvku na zdi zamalovat, prostě stav napravit. A ne že mu po několikáté malůvce seberu voskovky a zakážu akvapark.
Je jasné že jinak budu zabraňovat v činnosti dvouleťákovi, tomu je opravdu lepší fyzicky činnost přerušit, chytit mu ruku, odnést ho apod. Jinak desetiletému, tj. promluvit na něj, navázat oční kontakt, ev. i fyzický (chytit za rameno, za ruku), ujistit se že opravdu vnímá co říkám. A neplést trest a adekvátní následek.
U ONďy, ano plácnutí přes zadek za posměch se mi zdá neadekvátní a nesprávná reakce. Na druhou stran i rodiče jsou chybující a já když plácla dítě přes zadek, tak to beru jako své selhání, mě to v tu chvíli ulevilo, ale výchovné to nebylo. Pak jsem si s dítkem promluvila, omluvila a vysvětlila. Takže máme vztah OK.
Moje mamka taky řešila spousty věcí plácnutím dokonce až vařečkou. Já byla bita málo, byla jsem ta hodná a pak jsem se naučila zaonačit věci tak, aby byl klid a spoustu věcí mámě neříkala. brácha byl bit jak žito, dokonce o něj zlomila máma vařečku a zodpovědnosti za svůj život se nenaučil nikdy, a stále jsou s ním potíže, i když je dospělý. I toto je pro mne důvod snažit se o respektující výchovu, a že mi to jde občas pěkně blbě.
Předchozí