Předpokládám, že je to mou povahou a nic s tím nenadělám, ale hrozně těžko snáším, když se něco děje mým dětem. Předpokládám, že to tak má téměř každá maminka, ale já to fakt těžko snáším. I mnohem hůř než děti. Když vidím, že je někdo na písku odstrčí, že si nechce s nima hrát nebo se jim směje...předesílám, že děti miluju, ale jako pupek světa je neberu. Vím, že je to normální a zdravé, ale takovéto - "on se mi směje, že..." tak to pak obrečím. Dětem pochopitelně vysvětluju, ukazuju, říkám možnosti a myslím, že je to úplně normální a v pohodě, ale za prostě je mi to pak líto za ně...doufám, že s věkem to bude lepší. Ikdyž takové ty-někdy dost tvrdé hádky-mezi kamarádkami a vysmívání, to teda ais lepší nebude. Ach jo, su prostě trapná cíťa a asi to mám i nějak zakořeněný, že jsem si tím v určité době i sama prošla - zvlášt 5. třída byla na šikanu mezi holčičkami výživná. Někdy fakt zlatí kluci. Holky uměj bejt pěkný mrchy.