Hezký den, čím to je? Jako malí se houpeme na houpačkách, čím víc nás rozhoupávají, tím víc výskáme, jako žáci a náctiletí se dereme na centrifugy a točíme na řetízkáči (ještě se pěkně ve dvou spoluzamotat a pak se odstrkávat)...dnes jsem houpala svou dvouleťačku, samozřejmě chtěla houpat "moc, moc" a bylo mi slabo jen při tom, jak se kolem mne ta houpačka hýbala . Taky se ráda zhoupnu, ale už mi stačí chvilka a není to tím, že by mne to nebavilo, ale prostě mi z toho pohybu není úplně fajn. Na tom řetízáku bych si ještě řekla, že mám strach, že slítnu, což jsem jako dítě nevnímala, ale i normální houpačka? Proč to nevydržím tak dlouho? Jasně, jsou dospělí, kteří milují pouťové atrakce, koneckonců na poutích nejsou na kolotočích jen děti, ale rozhodně je víc takových, kteří se na ně netřesou...nebo že by to bylo fakt jen stárnutím mysli??? Je houpání prostě takovým skotačením mládeže s prvkem odvahy (něco jako kotěcí hrátky) a ti starší je již tolik nepotřebují? Nebo se něco děje třeba s rovnovážným centrem - stárne jako zbytek těla a je citlivější? (Třeba v autě mi ale nikdy zle nebývalo a není, a to zas děti často zvracívají a s věkem to přejde...)