včera byl zajímavý americký dokument, matka tam jedenáctiletému klukovi nedovolila jezdit na kole, krájet nožem, vlastně nic

brala ho pořád jako malé mimino

pořad byl o tom, že přijela jakási specialistka a ta se snažila syna od matky péče osvobodit, začal jezdit na kole, poslala ho se skauty přes noc, naučila ho jezdit samostatně autobusem

bylo zajímavé koukat, jak ta matka byla úplně hysterická při každém pokusu syna o osamostatnění, podle mě to bylo na psychiatra - pro ní, moc nevěřím tomu, že když televize odjela, nezačala zase svou úzkostnou péči, aby se mu nic nestalo, stupňovat

Tak mě napadlo, že syn do pár let skončí s podlomeným sebevědomím jako outsider mezi dětmi s docházkou na psychologii, to bylo docela jasné. Pokud nedojde ke změně.

Celá situace byla zdůvodňována tím, že měl bronchitidu asi před pěti lety a proto se o něj tak bála.
Mě to přišlo ale nedostatečné, přišlo mi, že tyhle typy mají většinou nějaké fobie a sociální fobie už samy a tenhle startér je jen našlápne. V podstatě, že jsou ale jiné důvody, proč jim maximálně vyhovuje, že je na nich někdo závislý a že se ho snaží udržet v závislosti, i když to navenek maskují ochranou.

Třeba jsem někde četla, že rodič se sociální fobii většinou fobii dítěti předá. Navíc mu vyhovuje, že třeba sám za sebe má výmluvu omezovat nějaké aktivity a být doma, protože pořád musí být s tím údajně nesamostatným dítětem.

Ze svého okolí znám asi dva podobné případy, ne tak vyhrocené. S jedním klukem chodila moje kamarádka, naštěstí pro ní včas pochopila, že maminka syna vychovala ve stylu ten můj neschopný chudáček, ten by beze mě ani...takže se s ním, i když nerada rozešla. Naštěstí do toho nepřišlo třeba předčasně dítě, protože to by bylo asi hrozné.

Znáte nějaké takové případy ochranitelských matek? Jak to tam dopadlo? A je to podle vás opravdu strachem o dítě, nebo spíš vlastní psychickou chorobou matky, třeba neřešenými fobiemi, které přenáší na dítě, i když třeba není důvod, dítě nebylo třeba nikdy extrémní nedonošenec v ohrožení života. Příklad.