Jsem povahou cholerik a řvu bohužel skoro pořád.
Před lety mě vyděsila příhoda, kdy syn zlobil v šatně školky, já na něho zařvala a holčička, která šla kolem, se rozbrečela.
Snad milionkrát jsem si slíbila, že nebudu vybuchovat pro každou maličkost. Někdy se zadaří a já včas od syna odejdu, ale někdy křičím. Syn (9,5 roku) se onehdy přiznal, že se mě hrozně bojí, když křičím a se slzami v očích mě prosil, ať nezvyšuju hlas. Fakt mě tyhle jeho řeči děsí a snažím se na sobě pracovat. Jen se málo daří.

Na druhou stranu si myslím , že i přesto máme se synem dobré vztahy. Hodně si spolu povídáme, pořádáme různé akce. Dobrovolně s emi svěřuje víc, než tatínkovi, který na něho nikdy nezvýšil hlas. Často se se synem mazlím, před synem si spolu čteme (kus on, kus já...). No, snad trošku to řvaní kompenzuju.