Moje skoro pětiletá je ufňukánek dodnes. Tak jí vezmu na klín, ona mi řekne, co jí teď zrovna je, a je za 2 minuty po problému. Je to sice někdy úmorné, ale nejrychlejší cesta ke klidu nás obou. V noci k nám do postele chodí pravidelně, ač večer slibuje, že bude spát ve své. A já se kvůli ní moc nevyspím, takže je to boj... Je úplný opak o rok staršího brášky, který nic z toho nedělá. Myslím, že je to povahou, takže čekám, kdy "dospěje".