Obávám se, že je to naprosto tak, jak říkáš. Ale nejsem pesimista. Jednak je to v mnohém dobré, jednak jsme přece jen osobnosti a některé věci si dovedeme uvědomit. Moje maminka byla např. toho názoru, že s chválou se má šetřit, a já jsem celý život žila s pocitem, že ač se snažím, nikdy jí nejsem dost dobrá. Když jednou tuto svoji zásadu přede mnou formulovala, řekla jsem jí, že mi chvála vždycky chyběla a že já svoje děti chválím. Máš pravdu, že často reaguji přesně stejně jako moje matka, ale snad převažují situace, kdy se vědomě vcítím do prožitků mých dětí a reaguji podle jejich potřeb. S postupujícím věkem (a po maminčině smrti) jsem k matce čím dál víc kritická. Na druhé straně si uvědomuji (s pubertou svých dětí), že pro všechny rodiče jsou jejich děti "pokusnými králíky", na nichž se učí správně vychovávat. Jakmile se něco naučíme, už to zase neplatí. Takže v tom vidím tak trochu omluvu pro maminku i mě.