Myslím si, že v reakci na výchovu, která se nám dostane (nebo nedostane) existuje několik možných variant. Můžeme jít z extrému do extrému - na příliš tvrdou výchovu reagovat přílišnou benevolencí, můžeme vědomě nebo nevědomě opakovat stejný přístup...anebo zvolit nějaký rozumný kompromis. Nevím popravdě, co je rozumný kompromis, ono definovat se to přesně nedá, co rodina, člověk, dítě, to odlišný model.

Za sebe - měla jsem docela omezující výchovu, v mnoha ohledech, neříkám, že vyloženě špatnou nebo nezdravou - omezení toho či onoho ale bylo na můj vkus dost. Ve výchově syna pořád tápu...občas se přistihnu, že říkám nebo dělám to, co mě samé bylo nepříjemné, není to často, ale vnímám to a jako podstatné považuji skutečnost, že jsem schopna si to uvědomit a včas hodit zpátečku. Já se učím pořád, nejsem nijak ideální matka a výchova je pro mě tak trošku pole neorané. Kdyby na mě záleželo, nechala bych ho maximálně žít...jenže to taky úplně nejde,dítě s ADHD limity potřebuje, aspoň do určité doby...tak nějak prostě nastavuju mantinely a přemýšlím poměrně dost o tom, jestli ty mantinely nejsou až zase tak moc škrtící. Většinou se to nějak vytříbí, už s ním je domluva, dá se to. Jedině čas asi má tu schopnost ukázat, jestli jsem to projela, nebo ne.