Jsem stejný katastrofik jako máma (vždycky hned vidím to nejhorší, co by se mohlo stát). Naštěstí já na rozdíl od ní mám manžela, který mě brzdí, a navíc na rozdíl od ní to o sobě vím, takže se snažím brzdit.
A taky svoje děti chválím a s kritikou jsem opatrná. Máma zkritizovala úplně všechno, často nesmyslně, snad už to byl takový tik - čím byla starší, tím to bylo horší. Takhle zpětně si myslím, že to snad začalo jako nějaké podvědomé "zaříkávání", a pak už to nešlo zarazit. Naopak se u nás nechválilo, abych nebyla nafoukaná. Nejhorší na tom všem je, že to nemyslela zle, byla přesvědčená, že pro mě dělá to nejlepší.
Čerti samozřejmě vědí, co moje děti jednou vyčtou mně.