Kdybych zůstala jen u svého prvního dítěte, tak nosím nos nahoru a vůbec nechápu, proč se s tím rodičovastvím tak nadělá , vždyť to jde prakticky samo - syn byl (a je i jako puboš) komunikativní, inteligentní, vždy dobře naladěné, kooperativní dítě, nadprůměrně živý, ale dalo se s ním vždy na všem dohodnout, brzo mluvil, btzo měl smysl pro humor i pro vzájemnou domluvu, vyjednával, od začátku batolecího věku dál se opravdu NIKDY nevztekal.

Kdybych měla jeho a k němu své nejmladší dítě, tak už bych sice chápala, že to nejde někdy ÚPLNĚ samo, dcerka je tvrdohlavější a vzteklejší, ale pořáde je to v zásadě komunikativní, vetšinou pozitivně naladěné, rozesmáté, zdravě seběvědomé, sociálně zdatné dítě.

Můj prostřední syn má ADHD a AS, od malička velmi náročné dítě, úzkostné, negativně naladěné, amoky nekonečné, neochota spolupracocat, zasekává se, prostě záhul, záhul. Mnohdy selhávám, dostává mne do stavů, o nichž bych nebyla jinak schopná věřit, že jsem jich schopná, nekdy jsem fakt vyšerpaná a bezradná. Mám ho moc ráda a jsem strašně veděčná, že ho mám, učí mne pokoře a otevřel mi oči, co se problémů jiných rodičů týče a toho, jak své rodičovství zvládají či ne, nehodnotím je, protože vůbec nevím, co vlastně mají za potíže. Uchránil mne od pocitu, že jsem Bohem nadaný rodič a taky od toho, abych se projevovala, promiň, podobně jako ty v tvém příspěvku.