ale ono tj fakt věc osobního nastavení: hele já tak nebyla vychována ani náhodou, moje máma je "tábornický" typ jak vyšitej...a od mala jsem měla často přesně takový pocity. Ne, že bych někým "pohrdala", spíš pocit existenciálního osamocení od dětství. Na základce ne, tam jsem se cítila velmi dobře, neb bezpečně, kamarádů jsem měla spousta, ale kdykoli jsem přišla do skupiny, kde bylo více neznámých lidí, bylo mi až fyzicky zle...a tj tábor přesně (mám-li se bavit třeba s jedním neznámým člověkem, např ve vlaku, jsem schopna prokecat cestu, ale ten kolektiv jedinců mě děsí). Radu moc nemám, předpokládám, že věkem, kdy se budou lidem vyhranovat zájmy...a třeba můžou stavět kontakty na tom zájmu, se to poddá. Taky tu potřebu skupiny nesse s sebou spíš dětský věk, pak je člověk přirozeně víc individualista. Ale rozumím jim, pro mě byl tábor černá můra (ty hurá akce-fuj!! Nikomu to neberu, vím, že někteří lidi takovýma věcma žijou až do dospělosti, ale prostě pro mě děsivý.