Můžu tě uklidnit. Byla jsem úplně stejná. Na tábory jsem pak přestala jezdit, protože jsem si nerozumněla s nikým,jen s dospělými. Ale doma, ve svým městě, na škole, v kroužcích jsem netrpěla. Tam mě ostatní děti "znaly" a nezatápěly mi, já jsem se občas zapojila, občas ne,ale cvítila jsem se normálně, pohodlně.

Když se nad tím zamyslím,mám to tak doteď. Jeli jsme vždy s partou někam, všichni se bavili a já si zalezla někam s knížkou a byla nejšťastnější. Jo, přítel to občas měl tendenci řešit,ale když zjistil, že netrpím, nechal mě být.Ostatní už nade m,nou dávno zlomili hůl a taky mě do ničeho netlačí. A já jsem vážně šťastná.

To samý v práci,nechodím s nima kalit, berou mě takovou,jaká jsem,dokonce mě mají rádi (nevím proč teda,asi jako exotka...)

Nech je na pokoji.