Alraune, do puntíku souhlasím

Jinak já si kdysi taky pěstovala jakýsi pocit jinakosti, nepařila jsem, ale četla si a tak, ale i když je mi v tom solitérství často dobře, nemůžu nepřiznat, že je v tom i trocha strachu z reálného světa (a útěk do virtuálního či fantazijního v knihách je tak bezpečné), ze sociálních proher, protože jsem se to v dětství nenaučila (moje maminka ve mě taky pěstovala jinakost)... výhodou dětí zakladatelky vidím v tom, že na to neskáčou a vnímají, že cesta "Pokemoni jsou pro stádo, MY máme hodnotnější věci" je bezpečně úniková (za všechny problémy může naše jinakost), ale pořád úniková a nemusí fungovat. Všichni jsme nějak jinací a v tom si tak podobní:)
Já si taky prošla tím, že známé co paří nemusejí být povrchní a ti, co čtou, nemusejí být chytří, někteří jsou prostě jen zbabělí si zapařit