To jsi popsala moc hezky, je to tak, děti jsou považovány za neschopné se mezi sebou dohodnout, což taky jsou, protože nedostanou příležitost se to naučit. Já je nechávám, i když už se hádají a perou, jednak nemám vždy kdy, a jednak to je prostě důsledek ne-dohody, který je taky dobré prožít. Když tady byla (týden! ) moje mamka pomoct mi s dětmi, abych mohla balit, byla jsem z toho pěkně vyšťavená. Ona jak je vidí málo, je na ně jak med (je prostě taková, na "cizí" lepší než na "své"), hned přiskočí a začne s nimi manipulovat ("tak jí to pujč, ona je menší/už jsi to měl dlouho/budete se střídat/není to tvoje, máte to dohromady..."), a když to nezabere (jako že nezabere, nejsou na takové vměšování zvyklé), postupně přituhuje, až je nakonec natvrdo sekýruje "udělej to a to tak a tak". Důsledkem většinou je mnohem větší řev jednoho či druhého či obou. Když jsem nějaký konflikt pomáhala řešit já (nebo když jsem s nimi měla nějaký konflikt já), tak nakonec ještě přihopkala ho dořešovat, vysvětlovat, utěšovat... asi že i já jsem neschopná. Mně přijde normální, že je dítě občas nespokojené a dává to najevo, holt narazilo na hranici, bolí ho to. Ale ona ne, dítě musí být spokojené nebo alespoň nesmí dávat nespokojenost najevo, takže je třeba do něj hučet tak dlouho, až... asi až vyroste a práskne do bot.