Arsielo, já třeba jsem tady o tobě nic původně nepsala.

Jen mi přijde, že často asi nemáš srovnané - nebo v tom má zmatek tvoje virtuální okolí, co je prostě upouštění páry a co už je chování přes čáru od protějšku.

Stejně jako u Manky, tady nikdo nepsal o nutném dělení 50 na 50, spíš to ale vypadá, že jak ty, tak Manka reagujete samy od sebe proto, že samy máte vnitřní pocit neuznání své činnosti a podílu. I tak o sobě mluvíte stylem: má si ze mě někdo sednout na prdel, za to co dělám?
Nezlob se na mě, ale tenhle styl myšlení je buďto výstupem zneuznání ze strany okolí a partnera, nebo začátkem, kdy si v hloubi duše sama přijdu, že dělám nic, nebo dělám rutinu do zblbnutí, která mě frustruje, ale není z ní úniku, ale radost mi to nedělá. Že bych se ráda seberealizovala, že si sama nevážím toho, co dělám.

Bohužel takové myšlení je spojitá nádoba s tím, jak se pak chová okolí, někdy je to příčina, jindy následek.
Spokojené matky v domácnosti, které se cítí ve své roli jako ryba ve vodě a kterým se dostává i satisfakce za svou činnosti většinou takhle o sobě nemluví.

Ptám se ale - kde pak získat dobrý pocit ze života, sám ze sebe, pocit hrdosti na to, co dělám, že je to potřebné? Když to nikdo jiný neudělá, když se to udělat musí, když je to námaha - i když to není můj šálek čaje? I tak na to může být člověk hrdý, že něco těžkého a nutného zvládá. Když se bude ale shazovat, tak to nejspíš dopadne tak, že to tak bude brát i okolí. Jasně, pokud se člověk v něčem seberealizuje, ten pocit hrdosti a satisfakce na sebe přijde sám, když ale není, člověk by ho měl asi hledat.