Hele, já mám dvě děti, které miluju, a jsem smířená s tím, že občas musím poslouchat jejich pláč. Ale to ještě neznamená, že prohlásím, že celý zbytek světa se prostě musí smířit s tím, že ony občas pláčou, a přizpůsobit se mé touze činit s nimi věci, na které nejsou připravené, pokud to není situace naprosté nutnosti. Takže protože hodinová prohlídka hradu nebo zámku není zatím pro moje děti absolvovatelná celá v klidu a není z ní úniku v okamžiku, kdy jejich trpělivost dojde, nechodíme si zatím prohlížet hrady a zámky jinak než zvenku. Ze stejného důvodu s nimi nelétám letadlem, pokud to není nutné (zatím nebylo), dávám přednost vlaku před autobusem (protože se tam lze pohybovat) a ve vlaku ještě dávám přednost vagonům vyčleněným pro cestování dětí (ačkoli ty vagony samy žádnou nadstavbu pro mé děti neposkytují, je jich málo a jsou přeplněné ). Těch příkladů by mohla být řada téměř nekonečná. Taky si myslím, že mít dítě by nemělo být stigma, ale chápu to v tom významu, že by mi to nemělo bránit ve vykonávání činností potřebných k běžnému životu společně s nimi, což (bohužel) nejsou návštěvy divadel, kin, koncertů, prohlídek hradů a zámků a např. lety letadlem za mou zábavou.

P.S. Jako větší překážku letu s desetiměsíčním dítětem do Karibiku bych já osobně přesto viděla hlavně to, jak mu budu zajišťovat lékařskou péči, pokud by došlo na nějaký problém - průjem bohatě stačí. Stačilo mi, když jsem v Řecku musela synovcovi sehnat zubaře,když jsem o několik let později ve stejné zemi zajišťovala hospitalizaci kamarádovi s průjmem a následný rok ve Francii kamarádce s křečemi v břiše. A to jsem byla pořád v Evropě.