Lízo,
tím "doporučuje se" jsem myslela, jestli na to nejsou nějaké osvědčené rady od odborníků, něco co se např. rozdává rodičům na školách apod. Dostali jsme letos ve škole prevetivní informační materiál pro rodiče ohledně drog, a byl pro mě přínosem, jsou to věci, se kterými jsem se jako typická slušňačka z totáče dosud nesetkala. Je jasné, že každé dítě je jiné, a každá matka postupuje postupuje podle znalosti zvyklostí dítěte, svého momentálního stavu a možností, ale ptala jsem se, zda existuje nějaká univerzální rada typu "s voláním na policii počkejte až po setmění, dřív se tím nebudou zabývat" apod.

Jo, jsem teď ohledně dcery dost plašan, má poslední dobou velké splíny z nástupu puberty (nechce být v pubertě, nenávidí své měnící se tělo, stydí se dokonce i sama před sebou), takže si u ní nemůžu být jistá ničím. Hodně si povídáme a špitáme zalezlé pod peřinou, což jsem u ní dosud neznala, zájem o to projevila až teď.

Vím, že v jejím případě nešlo o útěk, ale nápravu chyby, vlastně jsem hlavně zazmatkovala já. Ale prostě se to stalo poprvé, teprve si zvykám na roli matky dítěte v pubertě. Příště už budu v takové situaci možná klidnější a budu jí víc důvěřovat. Dosud jsem děti navíc všude vozila autem, ale od letoška nemají školáci nárok na družinu, takže začali ze školy jezdit sami - musela jsem překousnout strach a přetrhnout pupeční šňůru ochranitelky. Je to teprve týden, tak jsem nejistá a vidím bubáky všude.

Děti v domě znají minimálně dvoje sousedy, u jedněch jsme přímo domluvení, že kdyby se cokoli dělo, děti za nimi přijdou. Jsou to staří manželé, se kterými máme velmi dobré vztahy, viděli děti vyrůstat od plenek, a potkáváme se s nimi hodně často. A na sídlišti také úplně anonymní nejsme, děti jsou oblíbenci majitelů ve dvou obchůdcích, se spoustou lidí se známe od vidění, zdravíme se, když se potkáme. Jen to není o nějakém přátelení se a navštěvování se.