Ono je to i o hledání kompromisů. Když třeba syn přišel s tím, že "nutně, ale opravdu nutně" potřebuje vidět Supermana, tak jsem mu pustila pár kreslených dílů. Byl v pohodě, po pár dílech ho to naštěstí přestalo bavit (strašlivá slátanina to je).
Sousedka pustila stejně starému dítěti (tehdy 6 let) hraného Supermana a hle - kluk se bál.

Chápu, že vliv kolektivu je věc strašlivá. Mně třeba syn, když přijel ze školky v přírodě, hrozně vyčetl, že z něho dělám mimino, protože jsem mu poslala pohledy s krtečkem a maxipsem Fíkem. Přišlo mi to líto (bylo mu necelých 5 let), ale příště jsem poslala pohledy s autama a motorkama. Zkrátka, přizpůsobila jsem se. Ale má to svoje meze. Někdo tu psal, že Pottera vidělo jeho dítě ve 3 letech. Co budete pouštět v deseti? Hitchcocka?