Náš dvouletý syn si nejlépe vyhraje se svou pětiletou sestrou . Kolikrát si třeba ani nehrají vyloženě spolu, stačí, že jsou v jedné místnosti a každý si dělá svoje. Nebo sedí oba na jedné židli a každý si kreslí na svůj papír. Prostě v její přítomnosti je mnohem ochotnější hrát si sám, než když je doma jen se mnou.
Jinak je to u nás dost podobné jako u vás - chvíli si vydrží hrát sám, nějakou dobu si hraju s ním, část dne jsme venku, chodíme na plavání, asistuje při domácích pracích (vysavač a smetáček s lopatkou jsou i u nás populární). Činnosti střídáme - chvíli sám, chvíli se mnou. Baví ho autíčka a vláčky, začíná s geomagem, někdy vaří v dceřině kuchyňce... Ale myslím, že víc než 2 h čistého času denně se mu až tak intenzivně nevěnujeme. Taky nemám ráda, když se mu někdo (typicky prarodiče ) začne vměšovat do hry, když si zrovna hraje sám. Nechávám na něm, s čím si bude hrát (ani nevím, jak bych mu vnutila něco, co zrovna nechce, ať už to rozvíjí jakkoliv). A to "pomáhání" doma nebo zkoumání kamínků a brouků venku vlastně považuju za víc "rozvíjející" než většinu hraček .