Přesně chápu tvé pocity ve 25 letech jsem stěhovala z rodného velkoměsta do domečku na dědině, na polosamotu. těšila jsem se hrozně - vždycky jsem po baráku se zahradou toužila, ovšem s bydlením na vesnici jsem měla zkušenosti tak leda z prázdninových či víkendových pobytů na chatě. I když si to jen těžko připouštím, v mnoha ohledech mi město chybí, měla jsem tam rodinu a taky občanská vybavenost byla samozřejmě nesrovnatelná. Zrovně dnes nám např. došlo pečivo, venku naprosto odporně, auto má manžel v práci...než bych šla s dětma pěšky 2,5km do nejbližšího obchodu (který je otevřený v neděli 8-10hod...), raději jsem udělala teplou večeři a upekla bábovku. Ve městě jsem měla téměř non-stop obchody v dosahu pár kroků.
Co se týká známých, jsem na tom bledě. Je to manželova rodná vesnice, čili on tu známé má. Já tu znám jen jeho rodinu a pár známých "přes něj". jsem tu čtyři roky a UŽ mám i kamarádku, ke které můžu jít na kafe Ale já mám obecně se seznamováním veliký problém, jsem těžký introvert a pokud si mě někdo opravu sám nevyhlídne a neodchytí a nezačne se se mnou bavit, tak se prostě neseznámíme...já mám obrovský problém oslovit cizí lidi.
No ale sečteno-podrženo, jsem ráda, že tu jsem. Máme prostorný dům (byť v nekonečné rekostrukci), velkou zahradu, kde můžu "vypustit" děti a nemusím s nimi trpět na hřišti nebo na promenádách mezi paneláky. Máme spoustu zvířátek, která bysme v bytě (všechna) určitě neměli Dcerka chodí sama do školy, do obchodu, může jít sama ke kamarádům - ve městě bych sedmiletou holku nepustila samotnou ven ani náhodou. Už bych zpátky do bytu jít nechtěla.