Já se vdávala v osmadvaceti, s dítětem na cestě, a když mě rodina a budoucí manžel společnými silami vlekli na radnici, plakala jsem, že se mám vdávat tak mladinká. Ale u nás to bylo jednoduchý: nic jsme neměli, všechno jsme budovali spolu - rodinu, kariéry, úspory. A takhle mi to připadá fér - když umřu, to, co máme, přejde na manžela a na dítě. A obráceně. Když je jeden ve srabu, druhej ho podrží. Nikdo z nás nemá jiné závazky mimo rodinu, všechno je společný - a kdyby se to mělo dělit, bude se to prostě dělit napůl. Ale kdybych se měla hypoteticky vdávat znovu, po rozvodu nebo jako vdova, tak bych to už asi nedělala, když nechci zakládat novou rodinu, žádný dobrý důvod k tomu nevidím.