Sharii, netroufám si radit, sama mám s mým prckem nálož nezvládnutých situací a hledám různé "úkoly", které mu mají pomoci získat větší jistotu.
Tvá holčička je v pořádku. Tak, jak píšou ostatní, přijde mi jako stres to otužování..
Zkuste možná spíš zvýšit komunikaci doma - aby získala jistotu ve vyjadřování. My si u večeře povídáme o tom, jaký jsme měli den. Já popíšu svůj, od společného ranního začátku, včetně rozloučení ve školce a pak jsem byla, dělala, vyřídila, potkala, koupila.. A pak mi povídá on, taky začne tím společným ránem a pak pokračuje popisem dění ve školce atd. - s mým vedením, úplně samostatně mu to nejde, vedu ho, aby dodržel časovou posloupnost, navádím otázkou, na něž nelze odpovídat jen ano/ne - copak bylo dnes legračního atd. Můj den popíšu pár větami ve dvou minutách, jemu to samozřejmě trvá déle, musím být trpělivá, ale jde to, už jsme si na to zvykli, máme to jako takový rituál.
Taky ho navádím ke spolupráci při čtení pohádky před psaním - aby doplnil sám konec věty, odpověděl na otázku v textu, je-li evidentní a odpověď dále následuje, pochválím ho, nebo teď máme pohádky psané zastaralým, archaickým jazykem, nutím ho přemýšlet o uvedených výrazech - (králi) po letech popadaly vlasy sněhem - povídáme si o tom a on dojde k tomu, že to znamená, že zestárl.. Takové "drobnosti" by tvoji holčičce mohly dodat sebevědomí a je to nenásilné cvičení v prostředí a s lidmi, které zná..
Je to těžké, svět je hrozně rychlý a na naše broučky nikdo čekat nebude.. Ale pro nás musí být velkou silou ta snaha, trpělivost a chválení, nejvíc nám to kazí právě strach o jejich budoucnost a nejvíc nám v tom pomáhá ta láska, kterou do těch snah vkládáme :)