Víš co, tady nejde jen o náplň práce. Ale i jakousi flexibilitu. Prostě někde sedět od do (pokud to není prodejna nebo úřad), když je to jediná doba, kdy se dá něco zařídit, s dětmi vyřídit apod. a doprošovat se o každé volno, mi dneska připadá strašně nelogický. Dokud jsem neměla rodinu, bylo mi to víc jedno, zároveň ale jsem o tom moc nepřemýšlela.

Prostě jsem ráda, že už nemusím být zaměstnanec, a taky jsem ráda, že já nemusím mít žádné zaměstnance. Nemám tento vztah ráda, je omezující.
Zároveň nést zodpovědnost za sebe, svoje rozhodnutí, uživení rodiny, není úplně sranda. Nikdo mi nic nedá (ani nemocenskou a nejspíš v budoucnu ani důchod), spolehnout se musím jen sama na sebe, na manžela, na svojí rodinu. Ale tak je to podle mě v pořádku. Mám víc možností se dál učit, přemýšlet, co vlastně chci dělat, být kreativní.