susu, tak neslaviče nezvi. Ne každý nutně lpí na tom, pohybovat se mezi spoustou lidí, klidný kout k rozmluvě nenacházejíc.
Já myslím, že když už mě někdo pozve, tak asi jako svéprávná, plnoletá a myslící osoba ví, proč, stejně dobře, jako bude vědět, proč někoho nezvat.

Přijde mi stejně nezdvořilé poslat někoho s oslavou do háje zelenýho. Všichni vědí, že se mnou moc velká zábava není, přijdu, popřeju, předám dárek, vypiju skleničku, pohovořím a zdvořile se vzdálím, těsně před bodem počátku velkého juchání. To už se beze mně všichni obejdou.