Je mi moc líto. Když jsem se dozvěděla diagnozu u svého táty, zbořil se mi v tu chvíli svět, takže si dovedu trochu představit, jak se cítíš. Táta se z toho dostal, zatím, je to pár let. Nevím, co poradit, je to bolest... Jak píší ostatní, máte ještě čas, využila bych ho co nejlépe, povídání o tom, co jsme si nestihli říct, výlety, příjemná setkání, atd, dokud mu je relativně dobře. Myslím si, že se to časem usadí, člověk se postupně smíří, a dovede z toho času vytěžit pro všechny co nejvíc.