určitě to rozlišovat jde, kdo je práce schopen a kdo není. Můj táta pracoval (podnikal) i s demencí, jezdil i autem. Předpokládám, že ho to stálo pár stovek paní doktorce... Že boural každý týden, naboural i nějakou holčinu, to paní doktorce asi nevadilo (kdybych bývala věděla, že je nemocný a věděla, kdo ho ošetřuje, snad bych ji i žalovala - jestli je nějaká spoluúčast na ublížení na zdraví). V tomto případě by státu finančně prospělo zneschopnění práce, nemusel by platit ty následné úrazy apod....
Kdyby měli lékaři odpovědnost za stanovení diagnozy, nebo posudkoví lékaři, třeba i komise, určitě by zvládli posoudit, zda dotyčný může pracovat. Určitě by vyšla levněji finanční podpora státu zaměstnavatelům za zaměstnání postiženého, ale práceschopného...