Mám 2 děti (9 a 12 let), sestra má 1,5 letého chlapečka. Sestra bydlí v 1. patře, já v přízemí rodinného domku. A teď situace: sestra chodí občas dolů na pokec, s klučíkem, samozřejmě. Ten si jde hrát s mými dětmi do pokojíčku. Oni mají třebas něco postaveného z Playmobilu, Lega, autodráhu...on je malý, bere hračky, boří jim to (klasika v jeho věku). Doteď dobrý, já si to zvládám, dětem se to snažím vysvětlit, že on z toho nemá rozum, neumí si ještě hrát jako ony, ať mu půjčí něco, s čím si nehrají, co nemůže zničit, spolknout... Jemu zase, že nemůže všechno mít, že s něčím si hrají moji, ať si půjčí toto a tak...to on samozřejmě nechce, brečí, vzteká se... do toho se vloží sestra, že jsou moje děti hnusné a lakomé, ať si s ním hrají, ať mu půjčí co on chce, moje děti se ohrazují... Občas malému půjčí něco s čím moje děti nesouhlasí, pak to nechce vrátit, že si na to zvykl.... sestra brečí do telefonu mámě, máma mi vynadá, moje děti jsou naštvané, brečí, chtějí po mě řešení..... Odnáším to ze všech stran já. Snažím se spravedlivě, chápat malého i mé děti.... Jak to celé vyřešit? Jak byste to vyřešili vy? Přiznám se, že předevčírem už jsem toho měla plný zuby, když jsem dostala kartáč od mámy, že děti vedu k lakomosti, že jsme jí s mými dětmi zklamala, že ona pro nás všechno.... atd. Dcera půjčila malému plyšáka, ségra nechtěla vrátit, dcera brečela, hádala se celá rodina... zakázala jsem cokoli půjčovat nahoru, pohrát si u nás, to jo, ale odnášet nic. Mám pocit, že to neni nejšťastnější řešení, ale fakt už nevím, řeším to půl roku.