Neblbněte lidi náhodou, člověk přece musí bejt připravenej na všechno...

Jednoho dne:
No a tak se stalo, co se stalo, zemřela mi kamarádka, kterou jsem znala 15 let, vídaly jsme se dřív dost často, jen posledních 5 let jsme to trochu "flákaly". Ona pomáhala dceři s prvorozeným dítětem, já měla v tu dobu čerstvě druhé, nebyl čas. Vyměnily jsme si přání k narozeninám a na Vánoce a jinak jsme si pořád slibovaly, jak se uvidíme na jejích 60tinách.... (protože na jejích 50tinách - to teda byla jízda!!!!)

A ejhle, na Vánoce jsem jí poslala smsku s přáním, odpověděla.
V květnu mi psal její syn k svátku, já odpovídám "dík, a pozdravuj mamku" A on mi tak napíše, že máma v lednu umřela.......
Nebyla jsem na pohřbu, nemohla jsem se s ní rozloučit, nemohla jsem ji ani najít na hřbitově!!!!!
Nakonec jsem ji našla, ale musela jsem požádat o pomoc správce hřbitova, abych jí vůbec mohla na hrob položit kytku a zapálit svíčku.
Člověk by měl bejt připravenej.-...

Já třeba už deset let přemýšlím, v čem (ano správně, neptejte se jestli vůbec, ale V ČEM) půjdu na pohřeb svý extchýni, abych se tam jednak dostala a za druhé, abych nas.ala zbytek rodiny (exmanžela a nevděčné exšvagry) svou extravagancí, za kterou mě vždycky tak nenáviděli.
S nadsázkou, samozřejmě!
A jestli umře on, ...no to tady snad ani nemůžu napsat!