Vážené dámy,
aktuálně jsem se následkem několika událostí dostala do bodu, kdy řeším dilema, jestli stávající práce ano nebo ne. A pokud ne, tak co jiného.
Situace je následující: po roční mateřské jsem se vrátila na plný úvazek (částečně home office). Jedná se o extrémně zajímavou a různorodou práci, ve které mám možnost uplatnit svůj potenciál v několika oblastech (analytická činnost, identifikace klíčových míst, jazyky, jednání s lidmi, vedení týmu, …). Mám pocit, že tahle práce a já jsme si navzájem opravdu „sedly“, není to nějaká z mládí vysněná práce, ale nakonec jsem se v ní našla. Z velké části si práci sobě a podřízeným nastavuju sama, s vedením diskutuju spíš jen strategické cíle, které mám ale i tak možnost významně ovlivnit. Vedení je ok, nejbližší kolektiv podřízených také. Statusově je práce relativně vysoce hodnocená, ale nejedná se o nějakou celospolečensky přínosnou činnost. Finance výrazně nadstandardní. Pracovní dobu si řídím sama, nepřesahuje 8 hodin, dojíždění minimální. V Čechách podobné pozice v zásadě nejsou, a pokud náhodou ano, musela bych věnovat velké úsilí a hlavně čas, abych se na podobnou úroveň dostala, což s dětmi není reálné.
ALE
S prací bohužel souvisí i nutnost cestování, které se snažím minimalizovat, ale nejde to ve všech případech. Jedná se o služební cesty v rozsahu 2 – 3 noci, frekvence je dost nepředvídatelná, odhadem cca 1 x měsíčně. A moje děti tohle mizení maminky nesnáší právě dobře. Teda ten menší, 1,5 letý, vypadá v pohodě, horší je předškolák, který před mým odjezdem někdy pobrekává, po návratu vykládá, jak se mu stýskalo, apod. A já tohle dost špatně snáším, čímž na něj zpětně přenáším své stýskací nálady a atmosféru tím pádem spíš zhoršuju. Jinak během dne jsou s chůvou, kterou máme dlouhodobě a mají ji moc rádi, večer a v noci pak s tatínkem, příp. i s babičkou.
Se zaměstnavatelem to mám bohužel nastavené tak, že buď jsem měla možnost se vrátit na původní pozici do 1 roku, nebo by musel najít někoho místo mě. S prvním dítětem jsem se takhle vrátila a naprosto mi to vyhovovalo. S tím druhým jsem to plánovala stejně, ale v mezidobí jsem prošla nějakým (asistovaným) osobnostním vývojem, s čímž souvisí i přehodnocování životních priorit. A ty se teď přiklání spíš k dětem, i když s tím nejsem úplně komfortní. No prostě dilema. Jinak ještě dodám, že finančně můj plat nepotřebujeme. Pokud bych se rozhodla v práci nepokračovat, asi bych pak hledala něco s částečným úvazkem s nějakým přesahem ve formě pomoci jiným. Ale zatím je to jen nápad, konkrétně rozmyšleno nemám nic. Jo a ještě důležitá věc – můj muž mi je a pravděpodobně v budoucnu i bude oporou, ať se rozhodnu jakkoli.
A já se ptám – co byste na mém místě dělaly Vy? Byly jste někdy v podobné situaci? Jak jste ji řešily? A jak tohle rozhodnutí hodnotíte zpětně?
Díky, díky za Vaše postřehy